na Blog.cz

Láska neni mit rád,
láska je věřit,
doufat,
nezklamat.

Ber vše, co ti život dá: radost, bolest, žal i lásku. Život je jen karneval, v němž 100x změníš masku

Jsme dva.Dva na všechno.Na lásku,na život na boj a bolest,na hodiny štěstí....na výhry i na prohry.....dva na život a na smrt.

Někdy v životě, potkáš zvláštního člověka - kamaráda.
Někoho, kdo ti změní život pouze tím, že je jenom jeho součástí.
Někoho, kdo tě natolik rozesměje, že nemůžeš přestat.
Někoho, kdo tě přesvědčí, že existují zavřené dveře, které čekají jen na to,
abys je otevřel.
To je věčné přátelství...

Láska je jako delfíni koupající se v lesku tvých očí, proto je nezavírej, neboť se říká, že delfíni ve tmě umírají.

Poznáš ten pocit keď sedíš v autobuse, slúchadlá v ušiach a rozmýšľaš?Vidíš vedľa seba voľné sedadlo a tak pekelne si praješ aby tam sedel ON?Keď vidíš chlapca držať dievča za ruku tak chceš aby ťa tak držal aj on?A nikto nevie vysvetliť ten pocit lepšie než ty??Chceš opäť počuť jeho hlas, stále pri ňom stáť a vidieť ho sa usmievať?Pri každej lovesonge máš pred sebou jeho tvár?A keď si s ním: srdce ti búši, celá sa chveješ no aj tak sa citíš najdokonalejšie?Skúšaš si to vysvetliť no nenájdeš nič iné len si myslíš že je ten najJe to zvláštne počúvať no sama dobre vieš ...... že ho proste miluješ ♥ vráť sa! :(

Ehm :D Tak jak sem psala včera, odjizdim zitra an tu vikendovku..Ted sem zjistila, ze nemam doma tasku kterou sem si chtela vzit takze jdu hledat nejakou jinou :D
Možná něco přednastavím, aby aspon tech pár lidí, co sem zavítá netruchlilo, že není co číst ;D
*Deniska*

Jo, tento tydenje proste natlouknutej akcema :P
v pátek (po zítřku) jedu na Víkendovej pobyt (ano, se školou) do nějakýho hipocentra...
akorat jedina nevyhoda je, že musím všechny věci co tam budu potřebvoat táhnout v pátek s sebou do školy...ale to zmáknu ;)
odjíždím 24.6 a vracím se asi 26.6 :P

jeste nevim co tam přesně budem dělat, protoe sem nemluvila s učitelkou, páč do utery sme byli v Lednici, dneska na exkurzi..jediná příležitost → zítra...

takze doufam, ze to nebude pos*ané jako vždycky :D

no nic, letím...čus *Deniska*

Včera jsme dojeli z výletu..Bléééé, bolej mě nohy jenom když si na to vzpomenu :D

Byli jsme v Lednicko-Valtickém areálu...
celkem hezký to tam bylo,ale jako vzdycky a pro všechn ybyla stejně zajimavější ta nco..Ubytpovaní na penzionu bylo skvele,akorat ze byla urvana klika od Koupelny,takze zadny soukromí :D Náš pokoj - 102, nezapomenutelný zažitky + noční návštěvy kluků :D
supr dupr :D

nějaký fotky :P

no, to stačí :D víc se mi tam toho davat nechce :D *Deniska*

Maminka jí jednou vyprávěla, že když uslyší cinkání, jemňounké a tiché, je někde na blízku anděl. Dlouho si přála jej uslyšet, napínala uši a občas i plakala, ale v tichosti jejího pokoje brzy zapomněla a zase naslouchala…
Věřila ještě dlouho po tom, co přestala být dítětem. Nezapomněla ani když její maminku odvezli do nemocnice a ještě ten večer jí viděla usmát se naposledy. Nezapomněla ani tehdy, když se s otcem přestěhovali do nového města a ona ztratila kamarády. Nezapomněla ani tehdy když ho potkala, zapomněla tehdy když ho ztratila…

Nevnímá nic než jeho, topí se v modrých očích a neslyší pískání pneumatik. Auta do sebe naráží, to řidič strhnul volat,ale nestihl to včas.
Náraz, bolest, pád…
Auto pak ještě naráží do dodávky zaparkované před klenotnictvím, ta se prudce otočí a její obsah se sype ven.
Vánek jí cuchá slepené vlasy, šeptá jí příběh o stříbrném prachu. Z dálky je slyšet cinkání, tiché a jemné…slyší ho...je to to poslední, co vnímá...

*Deniska*

Cítím chladno a prázdno

a v životě jsem si sáhla až na dno.

Jen smrt pro mě vysvobozením se stává

a smrtka svou kosou nademnou mává.



Cítím prázdno a bolest

ach bože, jak bolí přátel lest.

Lest je také zrada

jak ten svět nemám ráda!



Cítím jak mi nůž vniká do kůže

a má krev má barvu rudé růže.

Pozoruji jak mi život z těla uniká

a rána v krvi úlně zaniká.



Cítím slabost a k zemi padám

a ve svých myšlenkách zábleskům života propadám!

Po zemi se má krev roztéká

a z rány po pramíncích stéká.



Vidím babičku jak ke mě ruce natahuje

a někam do bílé záře mě stahuje.

Ta záře je čímdál silnější

a má duše volnější.



Nemohu se už ani pohnout

jen očima mohu hnout.

Cítím únavu a tak oči zavírám

JÁ POMALU UMÍRÁM!!!!!

Proč jsi mě nechal?
Nechal a opustil?
Proč za jinou jsi spěchal?
Proč jsi to dopustil?

Já vím, už nechceš mě víc...
Bolí to, bolí z plných plic.
Mé srdce krvácí...
Tvá láska se odvrací.

Vzpomínám na tvoje oči,
vzpomínám na tvé rty.
Už je mi zase k pláči,
už měníš se v sny.

Nikdy víc už tě nespatřím,
v posteli neklidně se obracím.
Tak tedy čau, měj se krásně,
mně zbyly jen slova měnící se v básně.

Dívka u vany sedí, na rukou svou zblízka hledí. Kouká se, jak červený samet její ruka kryje, bolest a vzpomínky už ovšem nikdy nesmyje. Přemýšlí o věcech, které se jí zrovna staly, myslí na to, co jí ty jizvy daly... Hlavou myšlenky jí běží, venku zrovna hustě sněží, když všimne si, že slza po tváři jí stéká, svou ruku do potítka obléká. Pravdy se dívka bojí, už však u okna stojí, ted je už totiž o trochu volnější, ona si ted připadá silnější... Své jizvy skrývá, pravdy se bojí - tak to bývá...

Žiletka pomalu zajíždí ti do kůže,
nikdo jí v tom zabránit nemůže.
Chlapeček, co se ještě neholí,
zjišťuje, že to moc nebolí.

Žiletka made in Czech republic
neptá se, jestli jsi flegmatik či cholerik.
Žiletka tě v prstech trochu zastudí.
Ještě kus, pak už tě nikdo nikdy nevzbudí.

Žiletka je ocel, ta neví nic o smrti,
o lásce a to je dost hloupá věc, řeknu ti.
Neboj se, už se ti to nikdy víc nestane,
ta ostuda když ti první noc nevstane.

Žiletka razí si svoji cestu do žíly.
Jsi bláhový, za tohle selhání se nestřílí.
Přežili to jiní, přežiješ to taky ty.
Přemýšlej, nenech se ovládat jen pocity.

Žiletka svůj smutný úkol splnila,
do ruda se voda tvojí krví zbarvila.
Tvůj krátký život uniká z rány ven.
Je to nádhera! Tou podívanou jsi jak omámen.

Žiletka ta za to všechno přeci nemůže.
Chceš žít? Telefon v síni ten ti pomůže.
Sanitka dojela brzy, pomoc už je tu,
nevnímáš ty lidi, co ti vlezli do bytu.

Žiletka. To slovo brouzdá se tvou pamětí.
Sestřička je celá v bílém, ptá se: "Jak je ti?"
Jediná kapačka tady teď měří čas.
Kdybys ho doved vrátit, možná žil bys zas.

Žiletka. Pomalu zapomínáš co to je.
Tvé oči naposled shlédly stěny pokoje.
Upadáš do spánku, který je tvůj poslední.
Už neslyšíš zvony oznamující čas polední

*Deniska*

*Deniska*
Líbí? :)